Karlovy Vary, Česko

Vary • photoshoot


"Vy jste ve Varech? Vždyť tam už se nejezdí!" toť věta mýho táty, když jsem mu telefonicky oznámila, že jsme v Karlových Varech. V říjnu. Ubytovaný. V zimě jako v Rusku - což jsme úplně nečekali - a s rusáky na každým rohu. Byli jsme překvapený a nevěděli, do čeho přijíždíme, ale stejně nás to neodradilo od dalšího společnýho focení. Jsme přece jen dva mladý lidi, kterým nevadí si poposkočit a zahřát se teplou - mňamózní - oplatkou, takže jsme si to udělali ve finále dost hezký! 
⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯
Ubytovali jsme se v hotelu Alisa, kam jsme přišli brzo a pan recepční nám - snažíc se - česky s ruským přízvukem řekl, že se ještě ubytovat nemůžeme, protože "holky teď začaly a musi uklidit cely hotel". Šli jsme teda zase ven - do tý zimy - a smáli se tomu, jak jeho česko-ruský vysvětlení situace znělo. Čas jsme využili k hledání jídla, jenže v restauracích poblíž centra byly ceny enormní a nám se nechtělo platit zbytečně moc za obyčejný jídlo. V některých restaurací dokonce ani neměli český jídelníčky a to nás odradilo už jen z principu, takže jsme se nakonec rozhodli schovat v obyčejný číně, kam jsme vlezli s tím, že se přece na číně nic pokazit nedá. Vstoupili jsme do místnosti, kde byly všude jenom velký rodinný - točící - stoly a na nich hromady špinavýho nádobí. Sedli jsme si k - pravděpodobně - jedinýmu stolu pro 2 a čekali na jídelníček. Nikdo nás tam ani nepozdravil a mimo obsluhu jsme tam byli úplně sami. Jídelníčky po nás nakonec div nehodili a z cen nám málem slezly vlasy. Představte si obyčejnou čínu a jejich nudle se zeleninou a masem za 100 korun. Tak tady po nás chtěli 3x tolik. Jako fakt! Diskutovali jsme o tom - tak horlivě, jak se dá o číně v čínský restauraci diskutovat - , jestli to prubneme nebo půjdeme jinam, a když se do restaurace nahrnulo něco kolem dvaceti (?) asiatů, tak jsme usoudili, že je čas odejít. Byla to taková ta filmová scéna - my dva proti všem. Nakonec jsme přece jenom našli čínu, kde se na nás dokonce i usmívali! a tam se v klidu - za normální peníze - najedli.

Vrátili jsme se ubytovat do hotelu a to vám povídám. Ten interiér. A ten náš pokoj. Byla jsem okamžitě zamilovaná do toho zámeckýho stylu. Do pohodlný postele s nebesama, kde chcete usínat a probouzet se - možná se ani neprobouzet, ale jenom spát - klidně několik dní za sebou. Upřímně se nám pak už ani nechtělo jít do ulic - já osobně si přála, aby mě ta postel pohltila a nikdy nepustila.
Venku jsme se zahřáli tím naším pobíháním z místa na místo a objevili při tom pár krásnejch uliček i míst. Dokonce pár těch profláknutejch "instagram places", ale ty my nikde nesdíleli. Byli jsme offline. My si totiž jeli do Varů především odpočinout - já tak trochu za trest, protože se na mě kamarád už nemohl dívat - zarezervoval nám hotel a řekl "jedem". Bez hádek a debat. Učila jsem se na státnice a dokončovala písemný práce do školy k odevzdání. Měla hodně pracovních povinností a do toho se při cvičení nešetřila. Stěhovala jsem se a vyhrabávala se z po-rozchodový krize. Byla smutná, zoufalá a unavená. Tyjo. Jak já byla unavená! Já totiž nespala. Několik týdnů a v den, kdy mi kamarád napsal, že nám rezervoval hotel jsem fungovala už přes 50 dlouhých hodin, během nichž jsem jenom psala na notebooku, tancovala - snažila se naučit stát na hlavě - hlídala děti a učila se. Bylo toho na mě moc, ale nedokázala jsem polevit. A tak jsem byla donucena odjet do Varů a odpočívat - za což teďka zpětně děkuju.

Po focení jsme se vydali podél Pupp hotelu, proti kterýmu jsme bydleli až do lesa, kterým jsme plánovali projít k vyhlídce, odkud byly vidět celý Vary. Jenže. Ona byla zavřená. Rekonstruovala se a nám zbyly jenom oči pro pláč. Ale když už jsme se vydrápali nahoru, podívali jsme se na výhledy alespoň skrz stromy, kde jsme se symbolicky poplácali po ramenou.
Na hotel jsme se vrátili až za tmy a po cestě si koupili naprosto neskutečně dobrej trdelník plněnej nutellou! Och. Ten byl. Večer jsme si dali sprchu, která po promrzlým dni bodla a usnuli u seriálu. Ani nevim jak. I když. Hlavně, že nějak jo. A rychle.

Ráno jsme si dali hotelovou snídani, kterou jsem měla naposledy - ani nepamatuju. Pokochali jsme se výhledem z okna na hotel Pupp - jehož výslovnosti se smějeme až do teď - , kde se třeba jednou taky ubytujem a vyrazili - zabalený v horskejch mikinách - na autobus do Prahy. Upřímně si do teď nejsem jistá, jestli jsme se omylem nedostali do Ruska, ale bylo nám tam dobře. Zkrátka - jaký si to uděláš ...

📷 Fotil: Branislav Jano




Tak schválně. Kdo si pamatuje focení z Branišáku? Fotili jsme tam úplně (víceméně) stejný fotky, jako ty dvě poslední, tak mě napadlo je zopakovat a po roce vyfotit ty stejný. Že by naše nová tradice? Ale příště už - doufám - zase v Branišáku!

Byl/a jsi už někdy ve Varech? 
Jak se ti líbí naše fotky a která se ti líbí nejvíc?

Měj krásnej zbytek neděle!
Ze srdce, od srdce. 


Komentáře

Okomentovat

Form for Contact Page (Do not remove)