Budapeští křížem krážem • 2021

Tenhle článek je připomínkou toho, jakej lajdák jsem! Páč já si vždycky říkám, že si na každý cestě budu psát poznámky alespoň do mobilu, když ne na papír, ale nakonec psaní odkládám tak dlouho, až si nic nepamatuju a blog strádá. Tentokrát jsem si ale pár řádků napsala a to bezprostředně po návratu do ČR. Vydávám je sice až teď – téměř o 3 roky později, ale na kvalitě cesty (a doufám, že i článku) to nemění vůbec nic. 

Včera jsem se vrátila z Maďarska. Nachodila jsem tam asi 70 000 kroků a ochutnala pravej langoš, klobásu, trdelník i guláš. Guláš máme teda lepší. Alespoň v porovnání s tím, jakej jsem ochutnala tam. Zkusila jsem si žít s Maďary ve vnitrobloku a úplnou náhodou zažila tzv. Trash Day, což je den, kdy všichni všechno vyhází ze svých bytů na ulici (strašnej bordel, to ti teda povim) a bezdomovci mají pré. Co si nerozeberou, to si přes noc odvezou dodávky. Další den nepoznáš, že jsi se předchozího večera brodil*a v odpadcích. 

Vzhledem k tomu, že jsem z Budapešti odjížděla hodně v rozpacích, přemýšlela jsem, co mi bude chybět – a jestli vůbec něco. Hned mě ale zachránily vzpomínky na místní podniky. Kavárny, bistra, restaurace. Ocenit musím nejenom obsluhu, ale taky interiéry. Ať jsme přišli kamkoliv, mohli jsme si oči vykoukat. Na naší nejoblíbenější kavárnu jsme pasovali À La Maison Grande a to kvůli jídlu. Navíc – nevím, jak je to tam teď – ale 3 roky zpátky byla Budapešť na naše poměry docela levná. Snídaně v lepším podniku nás proto vyšla stejně jako naprosto průměrná snídaně u nás. Takže i když jsme (konkrétně do téhle kavárny) nezapadali, navštívili jsme ji víc než jednou. Samozřejmě, i my jsme se chtěli podívat do vyhlášených podniků – jedním z nich je Cirkusz, ale fronty nás odradily a tak jsme raději volili menší, ale o to příjemnější (minimálně klidnější) místa.

Taky oceňuju velký množství sekáčů, kde jsme i my sehnali pár kousků. Jejich výlohy byly vždycky hlavním lákadlem a uvnitř to mělo svůj vibe. Taky bylo super, že většina sekáčů, kam jsme se vydali, mělo větší prostory (což u nás nebývá tak často) a šmejdeníčko šmejdení bylo díky tomu mnohem příjemnější.

Kdo mě zná, ten ví, že focení je moje láska. A uličky vyfocený v Budapešti jsou toho důkazem. No a na to, jak to na ulicích žije přes noc, během dne bylo všude docela čisto. Překvapilo mě, že každá významnější socha / památka je (byla, alespoň tenkrát) hlídaná, takže žádná nebyla poničená (čti: počmáraná) a pod žádnou se neváleli opilci ani bezdomovci. Za mě celkem zážitek. Zvlášť pro holku, co žije posledních pár let v Praze. 

A teď se pojďme rozčilovat nad dopravou. Podle mě Budapešť nemá dopravní předpisy a pokud jo, tak jim nikdo nerozumí. Auta se tam mezi sebou motají, pořád někdo troubí a ve většině případů naprosto bez důvodně. Spousta lidí jezdí na kole, ale cyklostezky nevyužívají (možná je spíš nemají). Do toho zmatku se všude objevují chodci, skútry a vozítka, která jsem snad nikde předtím neviděla. Semafory mají asi jenom na ozdobu a přišlo mi, že někdy jsou umístěné tak, že přehlídnout je nedá zase tolik práce. A kolikrát do mě někdo někde vrazil? To bych se nedopočítala.

Počasí jsme měli v listopadu hezčí než doma, ale když zafoukalo, tak pořádně. Kolemjdoucí chodili v tenkých vrstvách, zatímco my mrzli v bundách, čepicích a vysokých ponožkách. Bohužel (v tomhle směru) jsme letěli jen s batohem, takže co se nevešlo na nás, zůstalo doma.

A protože se přesouvám o 3 roky zpátky, zapomenout nesmím ani na covid, který tou dobou Budapešť docela trestal, ale na to, že byla v červených barvách, roušky jsem na nikom neviděla ani zdálky.

Suma sumárum: budovy a podniky mají krásný – na snídani bych si tam klíďo ještě zajela. Lidi jsou milí, dokud nejsou na ulici mimo 4 stěny, ale pocit "domova" jsem necítila. Jestli se tam někdy vrátím? To je asi ve hvězdách, ale už bych tam znovu (zcela upřímně) nepotřebovala.

A co ty? Byl*a jsi v Budapešti? Jak se ti tam líbilo?