jsem chůva • a už je to rok

Už je to rok, co JSEM CHŮVA.

Je to jedna z těch mnoha náhod, který se ti v životě stanou a za který seš (ať už v ten moment nebo i zpětně) rád/a. Pamatuju si, jak jsem jásala, protože mi to všechno hezky zapadlo do sebe a i když jsem měla veliký plány do budoucna, který se mi trochu (dost) změnily, tak hlídání zůstalo a já cítím, že to byl logickej krok vpřed. Občas je to těžký - hodně, ale většinou to bejvá skvělý. Takový ... naplňující. Poprvé v životě mám pocit, že dělám práci, co má smysl (každá práce ho má, ale "vychovávat" něčí děti a starat se o ně, rozvíjet je a hrát si s nima - být u jejich prvních krůčků a učit je první slova ...), přijde mi ten smysl přirozeně ještě větší. Navíc je to ta nejlepší praxe taky pro mě - jako mámu - z budoucnosti. 

PS: vždycky jsem obdivovala všechny mámy na světě, ale po roční praxi s dětma za zadkem je obdivuju ještě víc! Jsou to (jste) hrdinky!

Stala jsem se chůvou aneb náhoda k náhodě sedá!

Bylo to někdy minulý léto - 2019. Hledala jsem práci, protože tou dobou moje brigáda v UGU stála za nic a nebýt skvělýho kolektivu (když opomenu pár stinných výjimek, který jsou všude a vždycky), tak bych odešla už dávno. Jednou jsem si takhle jela domu za rodinou (z Prahy do jižních Čech) a potkala na autobusový zastávce bývalou spolužačku ze střední. Jaká byla ta pravděpodobnost, když jsme se od střední (asi 3 roky) neviděly? Malá. Hodně malá. Ale daly jsme se do řeči a bavily se o tom, co která z nás dělá, až jsme narazily na to, že hledám práci a že má Helča shodou náhod skvělej přivýdělek a ještě skvělejší šéfovou. A protože jsem tou dobou plánovala odjet jako au-pair, hlídání dětí pro mě bylo v kurzu. A tak mi zpětně poslala kontakt na šéfovou - Janču. S Jančou jsem si domluvila schůzku a tak nějak jsem cítila, že jsem asi úplně nešlápla vedle.

S Jančou jsme se měly sejít v Costě na Chodově. Jenže já - nepražská bytost bez smyslu pro orientaci - jsem se nemohla ani za prd na Chodově vyznat. Byla jsem tam - tolikrát. To jo. Ale já se tam nemůžu vyznat nikdy! I kdybych tam chodila měsíc - den za dnem - třeba několikrát. Stejně bych tam zabloudila. Chvíli před tou naší schůzkou jsem už byla lehce (čti: strašně!) zoufalá, protože mě eskalátory vyvezly - nevím proč - pokaždý úplně jinam, a když jsem se konečně dostala na střechu, tak mi bylo divný, že by mezi nouzovým východem a parkovištěm byla nějaká kavárna (zpětně se tu pleskám do čela). A tak jsem zase úspěšně bloudila dál obchoďákem, abych nakonec zjistila, že jsem na tý střeše měla akorát zajít za roh. Jaký překvapení.

A tak jsem si sedla venku pod slunečník, protože ten den bylo horko a s otevřenou knížkou čekala na Janču. Janča ale nikde. A nikde. Až začala nabírat zpoždění. Ne, že bych obcházela jeden pohovor za druhým, ale pokaždý, když jsem na nějakej šla, vždycky - vždycky! - jsem u sebe měla jejich číslo. Nikdy - nikdy! - totiž nevíš, co se přihodí - a já ti můžu garantovat, že se vždycky - vždycky! - něco přihodí, jak jde o pracovní pohovor. Ovšem tentokrát jsem přišla bez něj. Po téměř půl (?) hodině jsem (trochu opožděně, uznávám) napsala Helče, jestli by mi neposlala číslo na Janču, protože ta už pravděpodobně nedorazí nebo se někde sekla, ale nemůže mě kontaktovat, jelikož ona nemá číslo zase na mě. Helče přišlo zvláštní, že by Janča nepřišla na schůzku - Janča totiž na každou schůzku vždycky - vždycky! - přijde a včas, ale poslala mi její číslo a já Janče napsala zprávu, aby věděla, že čekám. Stále. A Janča? 

Ozvala se. Že mi po celou dobu psala na facebooku, ale jelikož nebyla můj "přítel", nepřišla mi upozornění a já o jejích zprávách nevěděla. Janča dokonce i na tu naši schůzku přišla. Jen seděla uvnitř. A protože jsme nevěděly, jak vzájemně vypadáme - nenašly jsme se. Chápeme všichni tu "jako z filmu" situaci? A tak jsme se sešly jindy. Na stejným místě. Tím pádem jsem trefila o něco líp než předtím. Seznámily jsme se a já zjistila, jak skvělá ženská sedí přede mnou. Do teď si to myslim (ahoj, Jani!). A u toho stolku v Costě na Chodově jsme se dohodly na spolupráci. Já se stala chůvou a odešla z Uga. Hallelujah (děkuju, Jani)!

Rok se s rokem sešel aneb teď zas trochu odjinud.

Před nedavnem jsem "slavila" rok od prvního hlídání. Za ten rok se toho hodně změnilo. Jak v životě osobním, tak i v tom pracovním. Za hlídání jsem ale pořád stejně vděčná. Kryje mi záda. Doslova. Po finanční stránce jsem na tom teď (čti: už delší dobu) špatně a nemít hlídání ... jsem v háji. Každopádně, díky všem těm okolnostem jsem se toho hodně přiučila. Ale nejen díky okolnostem. Taky díky dětem. A rodičům, kterým jsem hlídala anebo hlídám. Hlídání je pro mě totiž nejen forma přivýdělku, ale hlavně velká dávka - inspirace a zkušeností (když nepočítám radost a energii, jelikož tam je to mnohdy na pováženou - děti, no - a nemám jim to za zlý - občas).

Když vzpomínám na úplný začátky, pamatuju na velkou nervozitu - introvert, no. 

Pamatuju na strach, že přijdu pozdě na hlídání nebo, že se stane něco - cokoli - a já nedorazím vůbec. Na strach, že rozbrečim dítě nebo, že dítě rozbrečí mě - i to už mám(e) za sebou! Obojí. 

Pamatuju na strach o to, abych udělala všechno správně. Hlavně, abych nezklamala rodiče a samu sebe. Hlavně, aby si mě děti zamilovaly! Bála jsem se toho - všeho, protože tenhle "obor" chyby neodpouští. Chybovat by se v takovýmhle "oboru" nemělo. Nesmí se to. Nemůže. A ano. Opravdu mi tohle moje dřívější přemejšlení přijde stupidní - až teď. 

Postupem času mi docházelo, kolik nároků na sebe kladu. Chybovat se totiž může. Chybovat je lidský! A chybovat se dokonce i musí. Fakt si to - teď - myslim. Bez chyb totiž neni poučení. Bez poučení nepřichází zlepšování (se). Bez toho všeho nepřichází - minimálně - snaha. A upřímně. Pokud nikdo doopravdy nepřijde k úhoně, tak i u takovýho "oboru" (spojenýho s dětma) se to chybování odpouští. Nikdy totiž neni tak zle, aby nemohlo bejt ještě hůř! A že se mi už stala spousta tragikomickejch situací. Těch nepříjemnej i těch, který jsou nepříjemný o to víc. V podstatě mi došlo, že se celý rodičovství točí jenom kolem jedný naprosto NEjednoduchý úlohy - udržet dítě při životě. Minimálně první roky rozhodně! A to se mi víceméně daří. Někdy více - někdy méně. Ono dost záleží. Ale já to stejně miluju. A vím, že ještě nějakou dobu milovat budu. Připadám si totiž trochu jako SUPERhrdinka - a to je oč tu běží. Hehe.

Abych byla upřímná, hlídání je náročný. Na psychiku a dost často i fyzicky. Kdybych byla o 200 kilo těžší, nevím jak bych držela dvouletý dítě nad hlavou, aby se mohlo s úsměvem na tváři držet železný tyče, která mu - z nepochopitelnýho důvodu - přijde sympatičtější než skluzavka, po který - s úsměvem na tváři - jezdí všechny ostatní děti. Nemohla bych dítě půl hodiny uspávat v náruči, a pak ho další dvě chovat, protože je tak roztomilý, že ho přes bolavý a polomrtvý ruce nemůžu dát z rukou! A kdybych neměla alespoň maličko obrněný nervy - a balení čokoládiček po kapsách, tak bych asi těžko vydržela poslouchat nepřetržitej 3 hodinovej pláč miminka, trpícího separační úzkostí. A rozhodně bych nezvládala poslouchat 6 hodin v kuse jedno a to stejný slovo - pořád dokolečka, protože na žádný jiný slovo to dítko moc neužije. 

Pro zvědavce: to slovíčko je častokrát "ňamňam". Nedejbože ve spojení s "podej". Protože "podej ňamňam" v kombinaci s hladovým - velmi nemilosrdným - mrňousem je kombinace očím, uším i nervům nelahodící. Odzkoušeno za tebe! Nemáš zač.

A protože je budoucnost (hlavně v dnešní době) nejistá, snažím se být tou nejlepší hlídačkou, jakou můžu - zrovna ten danej den - být. Někdy to jde a jindy bojuju sama se sebou. Nebo s dětma. Opět záleží na situaci. Někdy mi tečou nervy na podlahu a jindy mám několikahodinovej úsměv na tváři, protože - proto. A snažím se být vděčná. Za ty nový příležitosti, zkušenosti a inspiraci. Jelikož na každým hlídání dostávám od každýho trochu. A moje kreativní duše plesá radostí!

Co ty? Máš nějakou zkušenost s dětma?

Co říkáš na práci chůvy - lákalo by tě to?