bloguju • zas a znova

Bloguju - zas a znova. 
Po roce od posledního článku a po třech od založení GoldBooku. Po tom, co jsem jedním kliknutím přesunula asi 173 veřejných příspěvků do stavu konceptu a k té příležitosti vyměnila kabátek blogu. Po přehodnocení témat, o kterých už do budoucna nikdy napsat nechci nebo naopak chci a taky, že to udělám.

Čekání na vhodnej okamžik pro sepsání prvního "comeback" článku skončilo jedním obyčejným večerem - nebo odpolednem - už ani nevím - kdy jsem se konečně rozhodla. Začnu, až to tady bude vypadat dobře. A když říkám dobře, nemyslím za tři, ale minimálně za dva - nejlíp za jedničku s hvězdičkou. No a protože jsem chtěla zkusit, jaký to je si design nevytvářet, ale koupit, začalo hledání toho nejvhodnějšího. Vyžadovala jsem minimalismus, ale zas ne tolik, aby se mí čtenáři neklouzaly po suchých stránkách. Pak teda tu jednoduchost spojit se stylem, jakej tady prezentuju a byla bych fakt vděčná, kdyby to vše fungovalo a nebylo moc drahý. Kdykoli jsem byla přesvědčená, že ten, co jsem si vybrala je super, objevil se lepší. Kdykoli jsem přesvědčená nebyla, žádnej další se neobjevil. A tak se z plánovaných několika dní, stalo několik neplánovaných týdnů. Díky nim jsem ale posunula svoje představy o malinko dál a promyslela, co mi blogování dává a jakým směrem se chci ubírat - co vynechat a co třeba zlepšit - a že toho po všech stránkách k rozmýšlení bylo (a je)!

Po výběru toho nejhezčího a očividně nejfunkčnějšího kabátku pro blog jsem ho nastavila. V nastavování mám sice praxi, ale moje puntičkářský oko vidělo sebemenší nedostatky a tak se z jednoho plánovanýho dne, stalo neplánovaných dní několik. Po pekle přišel ráj ve formě dobrýho pocitu z toho, jak dobře - myšleno na jedničku s hvězdičkou - jsem to všechno vybrala a poštelovala, jenže pak to chtělo článek. A tak se z dalšího plánovanýho dne, stal neplánovanej týden. Články se mi podařilo sepsat celkem tři, jenže ani jeden nebyl TEN první - speciální - i když si nic nenalhávám. To speciálno v něm asi nikdy nikdo neuvidí, ale jestliže já - jako autorka budu to speciálno potřebovat mít, prostě v něm bude! A tak to začalo celý zase od začátku. Vymýšlení, smýšlení a psaní něčeho, co se tomu vysněnýmu - prvnímu a speciálnímu článku ani z dálky nepodobalo. Přišla zoufalost, střídající tvůrčí krizi. Nenapadalo mě, co by se sem hodilo uveřejnit a částečně plánovaný sobotní spuštění blogu bylo v nedohlednu. Přestala jsem teda řešit článek a pustila se do úpravy fotek. Třídila a vybírala jsem ty nejlepší, dokud nebyly všechny na svým místě - připravený k finálním úpravám. A upravila bych je skoro všechny, kdybych nebyla vyrušená nutkáním otevřít editor a vypsat se. A tak - kolem desátý večer (končíc ve dvě ráno) začal vznikat nenucenej - TEN první - speciální článek, kterej úplně stejně jak ty všechny předchozí vznikl vlastně spontánně a bez rozmýšlení.

Článek psanej mnou, kterej sem zapadne jak prdel(ka) na hrnec. A jestli v něm to speciálno pořád ještě nevidíš, tak ti napovím. Vždycky je to TEN o všem a vlastně o ničem - protože si nedokážu přikázat psát článek. To článek musí přikázat mně, abych zasedla a napsala ho. Občas to jde nárazově a občas mně jich osloví víc najednou. To pak nevím, jestli přisypávat víc ničeho, všeho nebo obojího a jestli jsem tam náhodou toho všeho nedala fakticky až příliš. A tímhle vším a ničím chci jen říct, že tomu tady zakazuju řád. Že jestli vyjde jeden článek a hned po něm další čtyři nebo jestli nezveřejním žádnej, nechám ve hvězdách. Zakazuju tady tomu specifika, který by určovaly, o čem psát. Někdy je chuť napsat recenzi na knížku nebo dát tip, kam si dojít nacpat pupík, ale někdy jde jen o to se vypsat. Právě o tom všem a ničem, co mi běhá hlavou. To je to, proč jsem kdy začala psát. Jedinej důvod, proč píšu teď - tolik dlouhých let a pořád mě to baví. Někdy míň, někdy víc. Ale baví. Miluju to. A cítím vděk. Vděk za to, že i přes ten rok se statistiky nezastavily a počítaly dál - všechny čtenáře, co se sem vrací pravidelně, ale taky všechny ty, co procházeli kolem a jen se tady na chviličku zastavili. Děkuju ♡.

PS: Je přeci jen něco, co by jste si ode mě chtěli přečíst? Ráda se nechám inspirovat!

PPS: Pokud bloguješ, necháváš se (třeba i nevědomky) unášet kvantitou?