Praha, Česko

z jihu do středu

Jestli v celičkým světě existovalo místo, kde se moje zadnice usadit doopravdy nechtěla, tak se jmenovalo Praha. Od malička jsem byla vychovávaná v malých městech a držela se tam u nás na jihu. Tam mi bylo - a je dobře. Mám tam rodinu a velkou většinu svýho života. Velkou spoustu vzpomínek a tak nějak tuším, že mě to tam bude vždycky táhnout a bude to tam hodně, hodně moje. Moje než kdekoli jinde.
Jenže ono mi celý tohle "moje" začalo být málo. S tím, co studuju se hned tak někde neuchytím a sedět už ve dvaceti v sámošce za kasou nebylo to, nad čím jsem rozjímala před spaním. Nebylo to nic pro snílka, tvořivce a částečnýho blázna, co si ještě pořád myslí, že bude spisovatelem na volný noze. Že bude cestovat a nebude muset řešit daně, ani pojištění, protože na tohle se v jeho světech nehraje. A tak si jednoho dne - po mnohdy náročných týdnech hledání kamrlíku - zabalil svých pět - možná šest až osm - švestek a vydal se do velkoměsta.
⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯
Upřímně jsem čekala, že se zadaptovat bude strašný. Strašně náročný a příšerňácký. Čekala jsem, že mě tady jako introverta zadupe rovnou do země stádo uspěchaných pražáků nebo že mě přimáčknou dveře v metru. Ale nestalo se tak. I když ty dveře je dobrý si pamatovat. Na ty ještě dojde 
Chvilkovou paniku jsem pocítila během prvních pár dní, kdy jsem se - podotýkám, že SAMA - musela přesunout z místa na místo bez dat - tudíž i bez navigace - a znalostí pražských zákoutí, ale i těch nejznámnějších částí, protože jsem vážně nevěděla, kde se rozprostírá Karlovo náměstí, natož kde najít všema milovaný Starý město. V tomhle všem chaosu jsem si sháněla práci a dojížděla na píseckou filmovku. 
Znovu jsem si proto dokázala, že pokud chci vykročit, tak musím. Nikdo jinej za mě moje vlastní kroky neudělá. A když vykročím, tak se musím dostat (jakkoli) z bodu A do bodu B, ať jsou ty body od sebe vzdálený třeba míle daleko. A nemluvím jenom o přemisťování se metrem nebo tramvají. Myslím tím i přemisťování se v životě. Pokud máme cíl nebo jednoduše potřebujem změnu je jen na nás udělat ten první krok, kterej nás posune blíž ke splnění si svýho. Takže nestůjme a jďeme vpřed! Všichni, povinně.


Ale abych nepřetrhla nitku. Byla jsem možná sice zmatená a chvílema ztracená - doslova - , ale za to tak nějak spokojená. Šťastná, že jsem tam, kam mi utekli kamarádi. Tam, kde jsou nový a mnohem rozšířenější možnosti. Tam, kde mám zase konečně co prozkoumávat a posouvat svý hranice do neznáma!
Navíc mě Praha hned od začátku pokoušela a díky jejím pokusům o to mě naštvat (?), vytočit (?), pobavit (?) nebo snad možná i donutit odstěhovat se tam, odkud jsem přišla (?) mám v poznámkách založenou novou záložku s názvem "A zase mě ta Praha přechytračila", kam si zapisuju - poctivě než kdy jindy - všechny podrazy a lstivý zákeřnosti, co mi provedla. Tak třeba tady tu mám něco s podtitulem "výtahovky", který mám snad nejradši:

Hned z kraje prvního týdne tady - když jsem se konečně odvážila vyjít sama ven - mi bylo vynadáno kvůli obyčejným výtahům. Bloudili jsme totiž s kamarádem v metru a nemohli najít schody. Kamkoli jsme došli, čekali tam na nás výtahy a protože už bylo na čase metro opustit, na jeden jsme počkali. Dlouho žádný nejel a chvíli po nás přišel i pár maminek, které nás skoro zajely kočárky, když horlivě předbíhaly k otvírajícím se dveřím. Vynadaly nám a my jen nevěřícně zírali. Optala jsem se, jestli by mi přece jenom mohly prozradit, kde najdeme ty schody, ke kterým nás s takovou vervou posílaly, ale dostala jsem z nich jen "za rohem"! Tak jsme je nechaly odjet a já celkem naštvaná a dotčená - víc dotčená než naštvaná upustila - bez postranních úmyslů - páru. Jenže "za rohem" nebyly schody, nýbrž další výtah a u něj manželský pár s kočárkem. Maminka slyšela mou páru a při nastupování do výtahu mě poslala do pr****. Pánovi to bylo jedno - asi už ze zvyku sledoval displej telefonu a jen po nás hodil očkem.
Já jakožto tvor od přírody chápavý se uklidňovala faktem, že mateřská musí být doopravdy záhul a možná zrovna ani jedna z těch maminek jednoduše neměla svůj den - ale mezi náma - všechny vypadaly jako pěkně naprd(nutý) ženský.

No a ještě ten den jsem se s "výtahovkou" setkala znova. V našem baráku jsou všechny dveře na čip. Já jim spíš říkám "dveře na heslo" a všechny ty dveře mají kovovou kliku. Každá z těch kokových klik mi pokaždý lupne elektrickou ránu, až to mnohdy zajiskří. Upozorňuju, že nikomu jinýmu se to tady nestává. Sváděla jsem to nejdřív na svetr, pak na to, že jsem se otřela o přítele a ten mě "nabil", takže tu ránu měl vlastně dostat taky - což mi přišlo nefér - , ale nakonec to bylo prostě jen mnou. A ten nešťastnej výtahovej den jsem si vlezla do výtahu i u nás. Poprvé. Chtěla jsem ho jenom zkusit, protože popojíždět do prvního patra výtahem je ostuda a tak jsem si ho přivolala. Dostala jsem samozřejmě okamžitou ránu, protože mě nabily ty kovový kliky předtím a nastoupila jsem. Přede mnou byl matoucí sloupec čísel od mínus dvojky do šestky. Matoucí proto, že ten sloupec nebyl jeden, ale byly rovnou dva. Předpokládala jsem, že potřebuju do jedničky, jenže jakej sloupec zvolit? Levej nebo pravej? To tu sakriš není něco mezi tím pro nerozhodný lidi? Tak jsem intuitivně zmáčkla patro jedna na pravý straně. Ovšem nedošlo mi, že se už v patře číslo jedna vyskytuju, jelikož čísla v mínusu jsou přidělena garážím, na který jsem pozapomněla, což jsem zjistila hned záhy. Při otevření výtahových dveří jsem se objevila přede dveřmi s nápisem "zákaz vstupu, nebezpečí otravy". Tak to asi nebude moje patro, zacouvala jsem zpátky a zmáčkla jedničku na straně levý. Dveře se otevřely překvapivě ihned a já stála samosebou ještě v přízemí. Tak jsem vyzkoušela dvojku. Jenže ve vzduchu visela ta stejná otázka. Na pravo či na levo? Zmáčkla jsem zas stranu pravou, protože tak to my praváci máme v hlavě nastavený a vyjela - někam. Někam, kde jsem to nepoznávala, tak jsem usoudila, že bydlím na straně levý. Zalezla jsem teda zpátky, stiskla dvojku na levý straně a dveře se konečně otevřely správně. Jedinej bod, kterýho se do dneška držím je rohožka se psem, kterou mají naši sousedi na chodbě. Vydala jsem se teda za psem, v očích se už promítal ten pohodlnej gauč co máme doma, ale nechápu jak - mě přivřely dveře. Jen tak. Z ničeho nic.
⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯
Praha je fajn. Teda občas. Nežiju tu dlouho. Jsem tu sotva měsíc a několik dní k tomu, ale dohodly jsme se (chápu, nejspíš to tak nevypadá), že budeme kámošky. Že si občas uděláme jedna z druhý strandu a i když se třeba někdy nepohodnem, zůstaneme spolu tak dlouho, jak to jenom budem zvládat.

PS: Když jsem jela výtahem naposledy, tak se spustil "zkušební hovor", telefon začal vyzvánět a pani ve sluchátku dokolečka opakovala "zkušební hovor, probíhá zkušební hovor". Upřímně jsem nevěděla, jestli je to jenom další prank nebo jestli mám vážně něco zmáčknout a říct, že žiju, ale radši jsem se nechala vyvézt s nákupníma taškama k rozhožce se psem a zavřela se doma doufajíc, že na mě nepřijdou.


Odkud pocházíš ty a kde momentálně žiješ?
Máš nějaký vysněný místo, který myslíš, že je pro tebe to pravý nebo naopak místo, kde si život představit nedokážeš?

Komentáře

Form for Contact Page (Do not remove)