Itálie na moři • 2019

Kalendář ukazuje pouhý tři dny po státnicích - 23. června 2019 večer - a mě vyzvedává kamarádka. Soukám do sebe ještě jedno sousto lososa se zeleninou a bramborem, kterýho jsem si s chutí připravila (!) na cestu (!) a zvedám se ze země v chodbě bytu, kde jsem obklopená zabalenýma věcma. Odnáším je a nakládám do auta. Zdravím se s kamarádkou a ještě se vracím pro poslední kufr. Stojím, rozhlížím se po poloprázdných místnostech a ochromuje mě smutek. Strach. Bezmoc, která stojí proti mně. Otírám slzy, beru kufr a zamykám za sebou dveře, abych se všech těch pocitů zbavila. Jenže jsou silnější než já. Přivolávám výtah, přehazuju plátěnku přes rameno a uklízím do kapsy od kalhot klíč. Výtah sjíždí do přízemí. Dělám krok do prázdna a už nemám kam jinam jít. Přicházím k autu. Ujišťujeme se, že máme v rámci možností všechno a nasedáme. Zvuk motoru zesílí a my vyrážíme na cestu. 
⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯
První zastávku si děláme hned o několik ulic dál. Vynášíme tašky a nesmyslně velkej kufr ke kamarádovi - věčnýmu dobrodruhovi na cestách - u kterýho mám na dva letní měsíce střechu nad hlavou a pokračujem ke kamarádčiným rodičům, kde nám přes telefon - na poslední chvíli - zařizuje pojištění a balí mezi oblečení pár deskových her - aby naše největší dilema na dovolený bylo, jestli začít hrát Ubongo anebo Prší. Krmíme kocoura, vyháníme ho ven a v autě ladíme playlist. Všude už se rozprostřela černo černá tma a podle navigace nás čeká něco kolem 8 hodin a 720 kilometrů do cíle. 

Projíždíme Prahou na jih, do námi milovanýho Písku a chystáme se povečeřet, jenže v celým městě není kde. Benzínky, McDonal i KFC - kterej jsme prošvihly tak o 5 minut - má po zavíračce, a tak pobaveně přejíždíme až do Budějic. Jenže ani tady nám moc štěstí nepřeje. Benzínky zavírají nejpozději v 11 a jediná naděje je McDrive, kam se jako holky - introvertky - už jen z principu neodvažujeme. Nakonec zajíždíme na parkoviště k benzínce, kde už podle otvíračky na dveřích má být zavřeno, ale není. A tak toho využíváme. Slečna, která kamarádce připravuje párek v rohlíku se sice netváří, ale jakožto studentka, která brigádničí kde se dá s ní alespoň tiše soucítím. Večeříme - já zasmraďuju celý auto rybinou z posledního zbytku lososa - a pokračujem dál.

Cesta ubíhá zhruba někam na hranice. Povídáme si a jsme v celkem dobrým rozpoložení. Tankujeme, dokupujeme sladkosti a sladký pití - jakožto absolutní kávovej nepiják si z hecu a pro udržení očí v bdělým stavu kupuju ledový "kafe" s brčkem - naposledy jsem ho upíjela mamce jako dítě, když jsem si potřebovala z nějakýho důvodu mezi hraním s panenkama a hraním The Sims na počítači připadat dospěle - a prožívám snad nejhorší dvě další hodiny cesty, protože "kafe" neubývá (za to energie ano) a já s každým lokem proklínám toho, kdo takový "kafe" dostal na trh. Nakonec tekutinu s podivnou kávovou pachutí a finálně podrážděným žaludkem dopíjím, jenže musíme stavět. Zase. Abych se s nějakým nečekaným drncnutím nepočůrala.

Loučíme se s Českem a vydáváme se do Rakouska, kde už o sobě začíná dávat vědět únava. Cesta po dálnici je nekonečná. Aut kolem nás moc neprojíždí a my před sebou nevidíme žádnej bod, kterýho se můžem držet. Nudíme se a jsme unavený. Uvažujem, že zastavíme a prospíme se v autě, ale máme nutkání jet a nezdržovat se. A tak ještě naposledy zastavujem, abychom se nadechly čerstvýho, studenýho vzduchu a trochu se probraly. Na naší cestě nás čekají ještě dvě spací krize, ale překonáváme je stejně dobře jako tu první a všude kolem nás už pomalu, ale jistě modrá obloha. Svítá a v dálce se objevují Alpy zasypaný sněhem. Představujeme si, jaký jsou asi lidi v těch všech kouzelných údolích a vesničkách, kolem kterých projíždíme a vymýšlíme jejich životní příběhy. Po dlouhý době jsem naprosto omráčená krajinou a dostavuje se naprosto nepoznanej pocit. Pocit, kterej později popisuju jako nepřekonatelnou chuť objevovat. Cestovat. Ztrácet se, hledat a nacházet se.

V pondělí přijíždíme do severní Itálie, kde se nachází městečko Monfalcone. Projíždíme přes celou řadu kruhových objezdů, který nám připadají postavený omylem nebo jenom pro zábavu. Slunce nás už pálí a probouzí v nás chuť se osvěžit. Je sedm hodin ráno a silnice se plní auty. Vrátnice je otevřená a my se dostáváme do přístavu Hannibal. Parkujeme pod stromem poblíž vody a převlíkáme se do vyletněnějších outfitů. Jdeme prozkoumávat okolí. Přicházíme po prašný cestě k moři, kde jsou naprosto vylidněný pláže. Culíme se jedna na druhou a nadechujeme se mořskýho vzduchu. Jak ten mi chyběl! Procházíme přes pláž, která je kvůli odlivu celá zabahněná a boříme do ní nohy. Jsme jak dvě malý holky, co se dostaly poprvé k moři. Chodíme sem a tam. Namáčíme ruce do teplý vody a víme, že v takovou chvíli nic jinýho nepotřebujeme.
Naše procházka pokračuje do města "duchů". Tak jsme si ho samy pojmenovaly. Nikde ani živáček. Obchody vypadají jako z postapokalyptických filmů a nám přebíhá mráz po zádech. Smějeme se tomu, ale zároveň nás atmosféra lehce znepokojuje. Auta zaparkovaná na jednom jediným parkovišti se nechystají odjet a z rohovýho domu opadávají na chodník pod ním kostičky mozaikovýho obložení. Divím se, že nám nějaká z nich nespadla přímo na hlavu. Zajímá mě jízdní řád mhd a nejsem ani trochu překvapená, když zjišťuju, že se v místním řádu nevyznám, ale usuzuju - podle krátkých pár řádků - že je pravděpodobný postavit se na zastávku ráno a odjet z ní až večer. Fotíme si několik - opuštěně vypadajících - domů, sundaváme žabky z nohou a bosky se po vyšlapaný cestě vracíme zpět k pláži, kde se cesta mění v kamenitou. Drobný kamínky bodají do chodidel jako střepy, ale nakonec se dostáváme na asfalt a k našemu zaparkovanýmu autu. Zdravíme se s vrátným, který - doufáme - si nás bude pamatovat a vyndaváme věci z vyhřátýho kufru. Poprvé se setkávám s naším prozatimním domovem. Domovem na hladině vody. Na moři. Na vlnách.

Nastává první problém a to je můj strach z výšek. Strach z toho, že mi spadnou věci do vody a nenávratně se potopí. Strach z přecházení po vratkým můstku mezi přístavem a lodí. Kamarádka všechny naše věci skládá dovnitř, a pak pomáhá i mně. Samozřejmě zjišťuju, že se bojím zbytečně a přecházení z bodu A do bodu B je nakonec i sranda. Taková hra "kdo s koho".
O naší návštěvě se brzo dozvídá i místní labutí rodinka. Mamča labuť syčí a zahání nás, ale když vytahujem Pringles, je - skoro - kámoš. Krmíme je a bavíme se, ale musíme si postavit přístřešek. V lodi je nádherně chladno, jenže musíme počítat s tím, že se situace může hodně rychle změnit. Natahujem plachtu a připravujem loď k jejímu obydlení. Vybalujem věci a padá na nás neovladatelná únava. Dáváme si 4 hodiny odpočinku. Ležíme, čteme si a spíme. Budíme se rozlámaný, ale v lodi se už dělá horko a my musíme na vzduch. Venku je naneštěstí nedýchatelno, a tak se chystáme na nákup, abychom ten línej čas co nejvíc využily. Zastavujem u Lidlu, kde kupujeme zásoby ovoce i zeleniny. K večeři kuchtíme obložený bagety se skvělou šunkou a máme chuť na večerní procházení se. Jdeme na opačnou stranu moře než kam jsme měly namířeno ráno. A vyplácí se.
Objevujem pomyslnej konec ostrova, kde se hladina moře dotýká nebe. Všudepřítomný cedule se zákazy kempování nebo zákazy piknikování nikoho neodrazujou a my procházíme kolem rodinky v karavanu a několika lidí odpočívajících na dekách, zatímco na druhým břehu probíhá soukromá přímořská párty. Fotíme si hezký fotky na kamenech, procházíme se po okolí a probíráme celej život skrz na skrz. Cestou domů potkáváme spoustu pouličních koček, který jsou krmený místními obyvateli, kterých podle našich postřehů moc není, takže je dost možný, že koček je tu víc než lidí.

Po příchodu na loď mi dochází, že nedržím lahev s vodou, kterou jsem si nesla s sebou, a tak se obracíme a vydáváme se zpátky. Celou cestu si nadávám a v duchu se omlouvám mamce, která mi lahev darovala a přemýšlím, co budu dělat, pokud si ji někdo přivlastnil. U nás v česku je to totiž běžným - dobrým zvykem, ale naštěstí je Itálie, co se týká lidí trochu zdvořilejší a lahev nacházíme. Prolejzáme přes každej kámen, kolem kterýho jsme předtím procházely, prosvicujem každou skulinu a nakonec ji kamarádka nachází na trávníku pod jednou z několika varovných cedulí, když už se to chystám vzdát. Tou dobou je už tma a nevidíme na krok. Na loď přicházíme unavený, uťapaný, ale spokojený. Dáváme si sprchu, kde obě nezávisle na sobě zapínáme topení namísto větráku a pečeme se ve vlastní šťávě v nahřátý umývárce. Já si ještě - stejně omylem, jako jsem si zapla topení - zapínám horkou vodu, takže ani nevím, jestli je mi příjemněji ve vodě nebo mimo ní. Scházíme se červený od hlavy až k patám a hrajeme Ubongo, což je desková hra, kterou rozhodně doporučuju a děkuju Aničce, že mě jí naučila! Po náročný cestě a dvou dnech téměř bez spánku se odebíráme každá do svý postele a usínáme okamžitě.

Druhý den se hned po snídani těšíme na pláž. Na tu naši pláž, kde v den příjezdu nikdo nebyl. Tentokrát je už z dálky slyšet křik dětí a jejich rodičů. Promýšlíme, jestli se raději nepřesunout jinam, ale nakonec nacházíme stín pod stromem u cesty, kde máme klid, ale zato spoustu kolemjdoucích. Nechce se nám do plavek a snažíme se hledat lepší místo pro odpočinek. Hledání urychlujeme, protože se na nás řítí banda mravenců, kteří obydlují strom, pod nějž jsme si sedly. Bereme deku a přesouváme se o kousek dál místo paní, která právě odchází. Máme stín nad hlavou, ale taky děti lezoucí po větvích, kterým dávám jen pár minut než nám na ni spadnou. Konečně mám čas si číst, jen tak nic-nedělat a poslouchat hudbu. Jen tak si v hlavě opakovat rozhodnutí, který jsem před odjezdem udělala a přemýšlet nad tím, kam pojedu příště. A když už cítíme, že máme poflakování se dost, vstáváme a jdeme si zaplavat. Jenže ještě nevíme, že máme tu čest s nejmělkčím mořem, jaký jsme kdy měly možnost zažít.
Opatrně smáčíme kotníky, kolena a pupíky. Představuju si nás jak dvě primadony, který mají husinu i na tvářích, ale ve finále stylem "spadla lžička do kafíčka" končíme po brady ve slaný vodě. Vstáváme a zjišťujeme, že musíme jít dál, jinak budeme dřít při plavání kolenama o dno. A tak jdeme dál - z našeho pohledu jsme skoro v polovině moře - dokud nás ta touha plavat nepřestává lákat. Vracíme se ke břehu a cestou blbneme jak malý děti v brouzdališti. Voda není už tak průzračná jako včera, ale i tak dohlédneme na dno. Přesto opatrně našlapujem a jsme rády, když se dostáváme na písečnej břeh. Po chvíli čtení a ujídaní ovoce mě začínají rozčilovat mořem nacucaný plavky. Chladí - až moc - příjemně. Beru kšiltovku a odcházím s knížkou v ruce na sluníčko. Sedám si na ten nejhrbolatější kamen, co potkávám a snažím se začíst. Bohužel nevidím na písmenka a hledám v textu souvislosti, který mi unikají. Jsem namazaná padesátkou, ale cítím, jak se připejkám. Zvedám se a v plavkách stejně mokrých, jako když jsem se zvedala prvně odcházím zpět na deku. Anička jde plavat a já si užívám dalších pár chvil sama se sebou.
A když už toho válení se máme dostatek, balíme a odcházíme bosky domů. Sluníčko nás příjemně hřeje do zad a já letos prvně v plavkách nepociťuju žádnej blbej pocit z toho, že jsem zavodněná a že jsem v zimě měla formu do plavek, kterou jsem si stihla do pořádnýho léta zase zprasit. U moře je mi v tomhle ohledu tak nějak líp. Hned z moře se řítím do sprch. Tentokrát nesahám na žádný z těch vypínačů, který vidím na zdech a lezu pod ledovou tekoucí vodu, kterou po dnešním dni potřebuju jako sůl! Večeříme při západu slunce skvělý těstoviny plněný houbama a já je zasypávám sýrem tak, že nejsou na talíři vidět - takovej můj zlozvyk, společně s kečupem. Po prodiskutování všech našich dosavadních ne-problémů odjíždíme do města. Tentokrát do centra. Na opačnou stranu města duchů. Parkujeme tam, kde by nám neměli odtáhnout auto a procházíme městem kolem jedný restaurace za druhou. Vysmátý italy a vymóděný slečny potkáváme na každým rohu, ale držíme se převážně těch obyčejných lidí se zmrzlinou. Hledáme tu nejlepší. Konečně objevujem zmrzlinárnu FREL, na kterou se stojí fronty až do ulice. Snažím se si vybrat příchuť, kterou neznám, ale končím u klasický čokolády, protože jsem nejnerozhodnější člověk na Zemi a tím tempem bych si vybírala celý léto. S obsluhou se dorozumíváme česko-italsko-anglicky, platíme a pokračujem v naší tour de Monfalcone. Procházíme městem, potkáváme vodní kanál, kde parkují menší lodě a jsme poblíž našeho auta. Rozhodujeme, jestli ještě zůstat nebo strávit zbytek večera na lodi, ale únava rozhoduje za nás. Dalších pár hodin trávíme v kajutě při hraní deskových her.
Smějeme se, bavíme se a jsme rády, že jsme.

Probouzíme se do středečního rána. V kajutě se nedá existovat, tak si připravujem snídani a sedáme si ven. Jenže venku není o moc líp. Teda, až na trochu toho příjemnýho vánku, co nás občas jemně pohladí po tvářích. V Česku nastává vlna veder a v Itálii máme i přesto mnohem hůř. Snídáme, čteme si a snažíme se fungovat, jenže občasnej vánek ztrácí na síle a my svlíkáme nepotřebný kousky oblečení, dokud nesedíme jenom v plavkách. Na všem zanechávám mastný otisky sebe samý. Pod plachtou, kterou máme místo přístřežku se tvoří skleník. Potí se nám i oči. Uvažujem, jestli nejít k moři, ale sluníčko pálí tak, že než dojdeme na pláž, budeme jak škvarky. Pravidelně chodím do sprch smáčet obličej i tělo studenou vodou, jenže pokaždý než dojdu k lodi - sotva dvě minuty cesty - jsem zas suchá. Čím víc se potím a chladím se vodou, tím víc lepím. Začínám se cítit absolutně nekomfortně a zoufalství je nevyhnutelný. Snažíme se o tom nemluvit. Myslíme na všechno, jenom ne na to, jak je nám teplo. Ale hlava nedokáže přepnout. Italové v dlouhých rukávech chodí kolem nás jakoby se nechumelilo a my si připadáme úplně jak z jinýho světa.
Přemisťujeme se do kajuty. Kamarádka usíná a já upravuju fotky. Připravuju posty na instagram, píšu článek. Snažím se. Fakt jo. Ale efektivita klesá. Každá myšlenka týkající se tvorby je upozaděná myšlenkou na vedro, který nás pohltilo. Víme moc dobře, že bude ještě hůř. Teplota na teploměru ukazuje čtyřicítku. Uvnitř. Nedokážu sedět, nedokážu stát a do všeho toho nepříjemna mi otýkají nohy. Tak, že sotva vstanu. Nevím, co s tím. Snažím se je chladit, jenže když dám navlhčený kapesníky na horký chodidla, kapesník je ve stejnou chvíli stejně teplej, jako nohy. Nepomáhá nic. Začínám mít pocit, že jediná pomoc bude "žena přes palubu".

Přečkáváme do večera a odcházíme k moři. Naštěstí už na pláži moc lidí nezůstalo, tak si užíváme poslední večer v klidu. Moře se bouří a vlny si s náma pohrávaji, jak se jim zachce. Ideální pro dvě holky, který v sobě maji dětskou duši. Skáčeme ve vlnách a lezeme po bojkách. Snažíme se udržet na lanech, který bojky drží pospolu a máme z toho hroznou srandu. Zpíváme Levandulovou a tančíme v rytmu moře. Na pláži pak sbíráme kamínky a mušle. Fotíme, nahráváme poslední záběry a zaposloucháváme se do šumění moře. Vlny se lámou a chladí nám chodidla. Sedáme si na lavičku a slibujem si, že tahle společná dovolená není naše poslední a těšíme se, kam pojedeme příště. Loučíme se s horkým pískem, mořským vzduchem a tím tichem, který ruší jenom vlny, tříštící se o kameny.
Vracíme se na loď a já si dávám sprchu po celým tom horkým dnu. Splachuju z kůže sůl a sleduju poslední západ slunce. Barevnej, kouzelnej a úžasně příjemnej na duši. Kamarádka odchází do sprch a já se začítám do knížky. V hrnci se vaří těstoviny a v lednici na nás čeká ten nejskvělejší sýr. Užívám si toho nic-nedělání a zhluboka se nadechuju. A cítím kouř. Smrad. Rozhlížím se kolem sebe a hledám loď, která doutná, dokud nezjišťuju, že je to ta naše. V kajutě se do vzduchu zvedá plamen. Odhazuju knížku a přemýšlím, jestli je vůbec možný, aby loď na vodě hořela. Jo. Je to možný. A tak běžím dovnitř a opatrně - přitom zbrkle se srdcem v krku - beru do ruky hořící utěrku, kterou odhazuju do dřezu a modlím se, aby tekla voda. Teče. Málo, ale přece! Utěrka syčí a doutná. Po kajutě se rozprostírá šedobílej dým. Rozdejchávám situaci a vracím se zpátky pod nebe, zabarvený zapadajícím sluncem. Kamarádka přichází ze sprch s úsměvem na tváři a já hrdě prohlašuju, že jsem uhasila oheň. Nakonec večeříme, smějeme se tomu a já odmítám, vracet se domu.

Probouzíme se a balíme si věci. Uklízíme, zaklízíme a schováváme všechno, co se dá. Bouráme naši provizorní stříšku a odnášíme kufry do auta. Jedeme si nakoupit jídlo na cestu, aby se nestalo, že budeme mít hlad. Popíjím výborný pití s aloe vera, který se - prosím - musí dostat do Čech a vyrážíme na Rakousko. V Alpách se ocitáme zpátky v říši divů. Je nádherně. Možná až moc. Pečeme se a dálnice ukazuje padesát stupňů. Z česka nám chodí zprávy, ať se nevracíme. Že tam je prý nesnesitelný horko. My si ovšem myslíme, že už nás nic nezaskočí. Cesta ve dne ubíhá mnohem rychleji než přes noc. Zastavujeme až na hranicích. V Česku. Hned po příjezdu si všímáme zběsilých řidičů. Zatímco jsme po Itálii při 130 všechny auta předjížděly my, tak teď všichni při 135 předjíždějí nás. Holt jsme neskutečně uspěchanej národ. Cestou vidíme na silnicích naprostý šílenství a třeseme se strachy, kdy zas nějakej zběsilej jezdec bude předjíždět v horizontu a proti němu budou uskakovat auta skoro do pole. Před náma se rozprostírá louka plná bílých vlčích máků a všechno je zas v pořádku. Jsme doma. Po cestě nám prší. Je to smršť dešťových kapek, přes který nic nevidíme. Počítáme, na kolik nás vyšla cesta. Za soukromý dálnice jsme zaplatily něco kolem 22 euro a tunely jsme projížděly s předplacenou dálniční známkou. Nákup pro obě nás vyšel celkem na nějakých 28 euro za všechny ty dny a kdybychom nebyly tak nenasytný, co se ovoce týká, dostaly by jsme se na mnohem míň.

Odemykám dveře bytu, ve kterým teď budu dva měsíce přebývat a dívám se na jediný dva kufry, který tu mám. Cítím úzkost, smutek a slzy se mi ženou do očí. Jsem zpátky. Otevírám kufr z Itálie a vyměňuju přečtený knížky za nepřečtený. Kufr zase zavírám a jsem připravená na další cestu, na kterou vyrážím už zítra. Cesta, která mě jako jediná drží nad vodou.

Byl/a jsi už někdy v Itálii? Já to tu miluju a vracím se sem vždycky hodně ráda! A tak mě zajímá, jestli máš pro mě nějaký tipy, kam se podívat příště? :)