Po návratu z Itálie vyměňuju přečtený knížky za nepřečtený, přihazuju další šortky a nabírám síly po dalším dni v autě. Ráno vstávám brzy a celou cestu v mhd volám s kamarádem, za kterým vyrážím do Tábora. Nemůžeme uvěřit tomu, že dneska je opravdu TEN den, kdy se vydáváme na společnou cestu za hranice. Na cestu, o který jsme dlouho mluvili a nedoufali, že by mohla klapnout. Klapla. A i když už to skoro nevypadalo - autobus měl minimálně hodinový zpoždění - byla jsem na cestě z Prahy! Seděla jsem na schůdkách, protože nikde nebylo volno, měla hudbu v uších, pozorovala skrz prosklený dveře ubíhající krajinu a rozečetla knížku Trny v čase, což byla - jak jsem později zjistila - ta nejlíp zvolená knížka do Nizozemska. Kousek před Táborem si vedle mě na schůdky sedla stará paní. S úsměvem na rtech odmítala nabídky k sezení, a když se k nám naklonil postarší pán po naší pravici se slovy: "Cestujete jako mladá slečna", neubránila jsem se vděčnýmu úsměvu. Za všechny tyhle příjemný a upřímný lidi, co si jen tak jsou.
Po příjezdu do Tábora jsme se s kamarádem zastavili pro jídlo a nakoupili nejnutnější instantní "pochoutky" - nakonec jsme výběr přehnali a s polovinou odjížděli zpátky domů. Ale moc jsme nevěděli, co bude cesta autem a život v něm obnášet, tak jsme se jako správný češi řádně připravili.
Kousek od Plzně jsme měli štěstí na vesničku "Míšov", kterou jsme projížděli. Zula jsem si boty, přeběhla rozpálenej asfalt a s ponožkama v rukách jsem se u cedule vyfotila. Neptejte se, proč jsem si ty ponožky nenechala v autě. Prostě nenechala.
Silnice byla místy zasekaná, ale k večeru jsme zdárně dorazili na hranice Německa s Nizozemskem a zastavili u velký benzínky s hotelem a restaurací v jednom. Na parkovišti byl klid a rozptylovali nás akorát dva chlápci, od kterých jsme auto později přeparkovali, abychom byli o něco málo klidnější. Na benzíně byly dokonce i sprchy, takže jsme se za nějaký drobný vysprchovali a čistí šli spát. První noc jsem spala celkem lehce oblečená, jenom s dekou bez spacáku a bylo mi příjemně. Což jsem se svou nekonečnou zimomřivostí nečekala. Ráno jsme se probudili brzy. Kolem našeho auta se mezitím hemžily děti, vyskakující ze zaparkovanýho autobusu. Rozespala jsem je pozorovala skrze zamlžený skla a v duchu děkovala, že my - narozdíl od nich - máme v autě místo na nohy i na spaní. Nasnídali jsme se za pochodu a do Nizozemska dorazili překvapivě rychle. Už během cesty po dálnici jsme si začínali všímat měnící se krajiny, která se zdála být mnohem pohádkovější a sluníčkovější než u nás. Však to znáte. Všude hezky, proč být doma.
Silnice byla místy zasekaná, ale k večeru jsme zdárně dorazili na hranice Německa s Nizozemskem a zastavili u velký benzínky s hotelem a restaurací v jednom. Na parkovišti byl klid a rozptylovali nás akorát dva chlápci, od kterých jsme auto později přeparkovali, abychom byli o něco málo klidnější. Na benzíně byly dokonce i sprchy, takže jsme se za nějaký drobný vysprchovali a čistí šli spát. První noc jsem spala celkem lehce oblečená, jenom s dekou bez spacáku a bylo mi příjemně. Což jsem se svou nekonečnou zimomřivostí nečekala. Ráno jsme se probudili brzy. Kolem našeho auta se mezitím hemžily děti, vyskakující ze zaparkovanýho autobusu. Rozespala jsem je pozorovala skrze zamlžený skla a v duchu děkovala, že my - narozdíl od nich - máme v autě místo na nohy i na spaní. Nasnídali jsme se za pochodu a do Nizozemska dorazili překvapivě rychle. Už během cesty po dálnici jsme si začínali všímat měnící se krajiny, která se zdála být mnohem pohádkovější a sluníčkovější než u nás. Však to znáte. Všude hezky, proč být doma.
(Hünxe, Německo)
(Soest, Utrecht, Nizozemsko)
(Hilversum, Severní Holandsko)
Prošli jsme si město. Bylo příjemně a konečně se po chladnějším ránu oteplilo. Zvládli jsme se ztratit, ale taky najít a poslechnout si před místní hudebkou děti, hrající na hudební nástroje. Seděli jsme u toho na obrubníku, jedli preclíky a hledali, kam bychom se mohli vydat dál. A víte, co jsem si v ten moment přála ze srdce nejvíc? Aby jsme se u nás na sebe tak usmívali jako v tomhle příjemným městě. Aby jsme se zdravili bez ohledu na to, jestli nám jsou kolemjdoucí cizí nebo ne, protože přesně toho my tam byli svědky. Zdravili nás všichni a dokonce i kluk, co se pohyboval na lešení ve výšce nad námi.
Holt se máme tady u nás ještě co učit, ne že ne!
Náš pojízdnej dům nás převezl zase o kus dál a před náma se objevil Amsterdam. Můj několikaletej sen se splnil. A za to dlužím velký díky právě kamarádovi, kterej se tam se mnou vydal a celou cestu taky odřídil. Má můj obdiv a taky pochvalu za pevný nervy při cestování se mnou. Jenže tímhle naše veškerá Amsterdamská idylka končí a začíná dobrodrůžo, na který jsme ani jeden - mimo naše zásoby instantních "pochoutek" - nebyli připravený.
Tak nějak jsem tušila, že už jen ta myšlenka na parkování v Amsterdamu není dobrá myšlenka, ale risk je přece zisk a v našem případě to byla pravda. Otužili jsme se proti lidem, kolům, autům, autobusům, tramvajím a všemu, do čeho se dá za volantem nabourat. Pokochali jsme se centrem Amsterdamu za okýnky auta a to hned několikrát, protože jsme jezdili v kruzích. Parkoviště předražený a volný místa na parkování obsazený. Jednou se nám podařilo zaparkovat - zariskovat - a zajít si na nejdražší vodu v našem životě. Naštěstí jsme se nezdrželi dlouho, protože jen, co jsme se vrátili k autu, přijela i majitelka parkovacího místa. Zapotili jsme se, ale ulevilo se nám a kroužili po centru zas. Když už to vypadalo nereálně a začínali jsme se smiřovat s odjezdem, vyskočil na mě na internetu (nevím, co bychom bez něj dělali) článek dvojice, která doporučovala, kde tu v centru - nebo v jeho těsný blízkosti - zaparkovat. Jiskřičky v očích nám zasvítily a já zadala adresu do navigace. Mířili jsme na P+R Zeeburg, kde se platí jen 1 euro za celej den během víkendu, což byl shodou náhod zrovna náš případ. Jediná podmínka byla, koupit lístky na tramvaj do centra v jejich automatu (za výhodnější cenu).
Přijeli jsme na parkoviště, vzali si parkovací lístek a našli místo. Vybavili jsme se na průzkum, převlíkli se a koupili zpáteční lístky na tramvaj, která nás převezla k hlavnímu nádraží. Jen pro zajímavost - tramvaje v Nizozemsku fungujou trochu jinak než u nás. Nastupuje se jenom jedním vchodem, kde předložíte jízdenku, která rozsvítí světlo u dveří buď zeleně, anebo červeně. Pro případ neplatných jízdenech nebo jiných problémů je hned naproti dveřím pult, za kterým sedí - pokaždý jsme měli štěstí - milá obsluha, která se vším poradí nebo vám prodá nové lístky. Obecně maji v Nizozemsku trochu ostražitější systém - ani do metra se bez platných jízdenek nedostanete. Jízdenky jsou platný na určitnou dobu a vy si proto nesmíte zapomenout "štípnout" při nástupuju, ale i při výstupu, aby vám čas na nich dál neubíhal a vy tak mohli na jednu jízdenku jezdit víckrát, takže lepší systém než tady, kde vám platí jízdenka od - do, i když jedete dvě minuty ze 30.
Přijeli jsme na parkoviště, vzali si parkovací lístek a našli místo. Vybavili jsme se na průzkum, převlíkli se a koupili zpáteční lístky na tramvaj, která nás převezla k hlavnímu nádraží. Jen pro zajímavost - tramvaje v Nizozemsku fungujou trochu jinak než u nás. Nastupuje se jenom jedním vchodem, kde předložíte jízdenku, která rozsvítí světlo u dveří buď zeleně, anebo červeně. Pro případ neplatných jízdenech nebo jiných problémů je hned naproti dveřím pult, za kterým sedí - pokaždý jsme měli štěstí - milá obsluha, která se vším poradí nebo vám prodá nové lístky. Obecně maji v Nizozemsku trochu ostražitější systém - ani do metra se bez platných jízdenek nedostanete. Jízdenky jsou platný na určitnou dobu a vy si proto nesmíte zapomenout "štípnout" při nástupuju, ale i při výstupu, aby vám čas na nich dál neubíhal a vy tak mohli na jednu jízdenku jezdit víckrát, takže lepší systém než tady, kde vám platí jízdenka od - do, i když jedete dvě minuty ze 30.
Na cestu po městě jsme měli jeden funkční a jeden skoro vybitej telefon s navigací. Do svýho - funkčního - telefonu jsem si trasy vyscreenovala, ale jediný, co jsem já osobně chtěla vidět byla jenom lavička z The Fault In Our Stars, nápis "I am Amsterdam" a Čtvrť červených luceren. Ikonickou lavičku jsme samozřejmě nenašli, protože prý byla fanoušky ukradena a náhradní už nebylo tak vzrušující hledat. Navíc všechny ulice, domy, kanály i mosty vypadaly totožně a bloudili jsme kvůli nim už dlouho. Úplnou náhodou jsme potkali dům Anny Frankové, kde se mi vrátila úzkost, kterou jsem cítila při četbě jejího deníku, ale byla jsem ráda, že jsme ho bez hledání objevili. Nápis, který - 24/7 - stojí u Rijksmuseum tam nestál a na uličku Červených luceren bylo ještě až moc slunce. Ztracený u muzea Van Gogha jsme si prošli okolí a s naprostým nadšením se usadili blízko stánků s jídlem. Dlouho jsme se rozhodovali, jestli si dát místní vafle, abychom měli porovnání do budoucna, ale nakonec jsme odolali. Vafle byli sice krásně nazdobený, ale vesmírně (nesmírně) drahý. Až jsem na ně přestala mít chuť.
I přes svou nerozhodnost při výběru jsem tam nakoupila pohlednice pro rodinu a kamarády, ale neposlala je, protože jsem se zapomněla zeptat na známky a nikde jsme je později už nesehnali. Stejně jako obálky a poštovní schránky. Nikdo nebyl překvapen, když jsem je pak předávala z ruky do ruky, protože to bych nebyla já, aby někde po cestě nenastal problém. I třeba s obyčejným odesláním pohledů!
Následně jsme se vydali tak trochu naslepo podél tramvajových kolejí zpátky přes město k hlavnímu nádraží. Cestou jsme objevili úžasný - ale mnohdy až šílený - obchody s cukrovinkama a dali si tu nejčokoládovější zmrzlinu. Zas jsme obdivovali všechny lidi na kolech a lidi obecně. Líbili se nám. Trochu jsme bojovali s chaosem v chumlu lidí, když se ozvalo zacinkání zvonku. Nikdy nevíte, odkud a kdo zvoní, takže utéct kamkoli stranou je nemožný, zvlášť když jste naprosto dezorientovaní a podle našich odhadů by nás byli schopný přejet - neexistovalo přibrždění, obejetí nebo snad dokonce úplný zastavení. Cyklisti jsou zvyklí jet tam, kam zrovna chtějí a moc je nezajímá, kdo se jim při tom zamotá pod kola - na to bych si asi chvíli zvykala, ale jinak bych si zvykla rychle. A nakonec i tohle nekontrolovatelný uskakování před cyklisty byla celkem sranda.
Co se mi v ulicích fakt líbilo, byly překreslený umělecký díla všude možně kolem. Jako třeba Rembrandtovo dílo na jednom z odpaďáků nebo Van Goghovo po zdech, zítkách nebo jako samolepky na lampách. Oproti čmáranicím fixou se vám na takový výjevy chce koukat.
Z procházky jsem si odnesla krom zážitků a neskutečný zamilovanosti k Amsterdamu taky opálený šortky na nohou a po letech jsem se konečně opálila tak, že si toho všímali i ostatní a ne jen já! Díky Amsterdame! Díky.
I přes svou nerozhodnost při výběru jsem tam nakoupila pohlednice pro rodinu a kamarády, ale neposlala je, protože jsem se zapomněla zeptat na známky a nikde jsme je později už nesehnali. Stejně jako obálky a poštovní schránky. Nikdo nebyl překvapen, když jsem je pak předávala z ruky do ruky, protože to bych nebyla já, aby někde po cestě nenastal problém. I třeba s obyčejným odesláním pohledů!
Následně jsme se vydali tak trochu naslepo podél tramvajových kolejí zpátky přes město k hlavnímu nádraží. Cestou jsme objevili úžasný - ale mnohdy až šílený - obchody s cukrovinkama a dali si tu nejčokoládovější zmrzlinu. Zas jsme obdivovali všechny lidi na kolech a lidi obecně. Líbili se nám. Trochu jsme bojovali s chaosem v chumlu lidí, když se ozvalo zacinkání zvonku. Nikdy nevíte, odkud a kdo zvoní, takže utéct kamkoli stranou je nemožný, zvlášť když jste naprosto dezorientovaní a podle našich odhadů by nás byli schopný přejet - neexistovalo přibrždění, obejetí nebo snad dokonce úplný zastavení. Cyklisti jsou zvyklí jet tam, kam zrovna chtějí a moc je nezajímá, kdo se jim při tom zamotá pod kola - na to bych si asi chvíli zvykala, ale jinak bych si zvykla rychle. A nakonec i tohle nekontrolovatelný uskakování před cyklisty byla celkem sranda.
Co se mi v ulicích fakt líbilo, byly překreslený umělecký díla všude možně kolem. Jako třeba Rembrandtovo dílo na jednom z odpaďáků nebo Van Goghovo po zdech, zítkách nebo jako samolepky na lampách. Oproti čmáranicím fixou se vám na takový výjevy chce koukat.
Z procházky jsem si odnesla krom zážitků a neskutečný zamilovanosti k Amsterdamu taky opálený šortky na nohou a po letech jsem se konečně opálila tak, že si toho všímali i ostatní a ne jen já! Díky Amsterdame! Díky.
(Rijksmuseum, Amsterdam, Nizozemsko)
(Amsterdam, Nizozemsko - Ice Bakery)
Po příchodu na hlavní nádraží jsme počkali na tramvaj, "štípli" lístky a vezli se k "domovu". Na parkovišti jsme bojovali s místním záchodem, kterej byl - doslovně - na zavolání - museli jste zavolat někomu, kdo vám nadiktuje heslo a tím heslem záchod otevřít - takže jsem čekala až do setmění, abych skočila do nejbližší vysoký trávy (parkoviště pod dohledem kamer není nejpříjemnější místo na čůrání - sorry not sorry), místo sprchy jsme se na lajdáky polili vodou z pet lahví a otřeli vlhčenýma ubrouskama a při západu slunce povečeřeli balenej chleba s paštikou.
Bohužel jsme po tom krásným, i když náročným dni zjistili, že musíme začít řešit - v tu chvíli - neřešitelný. Něco, s čím jsme nepočítali. Při koupi tramvajových lístků nám totiž z automatu nevylezl parkovací lístek a po snaze ho z něj vydolovat jsme usoudili, že ho zpátky dostaneme před placením při odjezdu. Ptali jsme se lidí a ti nevěděli, takže jsme zavolali na intercom. Očividně postarší pán se s námi zcela upřímně nechtěl vybavovat a dokola jak kolovrátek opakoval, že si musíme koupit novej lístek, když jsme ten náš ztratili. Nenechal si vysvětlit, že neztratili. Že jsme nemohli ztratit něco, co jsme vůbec nedostali, ale nedalo se dělat nic jinýho než přejít k automatu a podívat se, za kolik ten eurovej lístek koupíme. A prosím pěkně - za 75 euro. S tím ani jeden z nás nepočítal, tak jsme vymýšleli nejrůznější způsoby, jak takovou ránu pod pás obejít. Podplatit nějakýho řidiče, aby nám jen vyzvedl lístek? Dojít si pro novej na vlastních nohách a ještě odhodlaně zamávat na kamery? Jet těsně za autem před námi a bez placení zmizet? Možností byla spousta, ale se systémem, co jsme vypozorovali se nám nechtělo mít problém ještě s policií - všechno je možný a hlavou nám už běhaly ty nejnemožnější scénáře, takže jsme všechno hodili za hlavu a šli se vyspat.
Probudili jsme se hodně brzo. Byli jsme unavený a naprdnutý, že jsme to hned z kraje schytali takovýmhle způsobem, ale chtěli jsme už z celýho srdce pryč, tak jsme šli i s penězma k automatu, kde nás otchytla od pohledu sympatická žena a ptala se nás, jestli nepotřebujeme pomoct. A já teda, že jo! Vysvětlila jsem jí náš problém a ona nám s ochotou poradila, kam máme ve městě zajít pro potřebný info a dala nám naději, že nejsme tak úplně ztracený. Taky nám poradila, kam zajít na kafe během čekání na otevření budovy naproti hlavnímu nádraží, kam nás poslala a prozradila, že automatům na místním parkovišti parkovací lístky chutnají dost často. S lepší náladou jsme si koupili další lístky na tramvaj - tentokrát minimálně jednou tak dražší - a sedli si na zastávku. Já do poznámek překládala souvětí, který se mi honily hlavou, abych měla záchytný body, kdyby došla slovní zásoba a kamarád se mě snažil uklidnit, protože jsem propadala panice. Moje hrůza z mluvení v angličtině a stejná hrůza z řešení problémů s cizíma lidma se smíchala v jeden velkej strach, kterej mě úplně pohltil. Naštěstí jsem v tom nebyla sama a to mě lehce uklidňovalo. Lehce, ale přece.
A tak jsme si prošli Amster ještě jednou. Z trochu jinýho úhlu. Sluníčko teprve vstávalo a byla ještě celkem zima. Na ulicích nikde nikdo, za to po večeru zbylo všude hodně - enormně - odpadu. Racci byli všudypřítomní a místního taxikáře, co nás chtěl svézt na svým kole s kárkou jsme potkali hnned několikrát. Počkali jsme si na otevření budovy, kam jsme potřebovali a odchytli si někoho, kdo tomu rozuměl. A tím "někým" byla usměvavá, drobná paní, která se nás ihned ujala a snažila se z nás dostat co nejvíc informací, aby dokázala pomoct. Občas to bylo těžký. Pro nás i pro ni. Snažila jsem se oprášit svou špatnou angličtinu, ale pak už jsem se zamotávala a nedokázala ze sebe vydat skoro ani hlásku. Naštěstí jsme byli dva a já už celá zoufalá předala slovo kamarádovi. Paní se nám nakonec vysmála - v ne úplně špatným smyslu - že jsme měli parkovací lístek nejdřív zaplatit (i když všichni platili až při odjezdu) a stála si za svým, což byla ta chvíle, kdy jsme to vzdali. Upřímně nevím, kolik času jsme tam strávili, ale připadalo nám to jako věčnost. Nekonečný konverzace, telefonáty a čekání. A stálo to za prd. Odcházeli jsme ven vyšťavený, stejně nepochopený jako doposud - já navíc se slzama v očích - a chtěli jsme domu.
Při nástupu do tramvaje jsme zjistili, že naše jízdenky už nejsou platný, což jsme nechápali, ale smířili jsme se s tím - nic jinýho nám nezbylo. Zaplatila jsem nám další (stejně drahý jako ty poslední) a nechali jsme se odvézt na parkoviště, kde už bylo otevřený informační centrum, s čímž jsme takhle při víkendu nepočítali. Poslední světýlko naděje se před náma rozsvítilo a zářilo tak silně, že ho nešlo upozadit. Kamarád šel dovnitř, aby zjistil, jestli ten náš lístek třeba někdo nenašel a nepřinesl a vracel se ke mně s úsměvem, od kterýho jsem očekávala vyřešení situace, ale marně. Uvnitř seděl milej - fakt milej - černoch, co nás odtud dostat chtěl. Pod podmínkou, že mu dáme 40 euro na ruku. V ten moment jsem nevěděla, jestli se smát nebo brečet. A tak jsem se rozbrečela. Sedla jsem si na lavičku před centrem a nemohla ten hněv na celej svět utišit. Jenže my se nedali - teda spíš ten kamarád - a šel smlouvat. Nakonec dal černochovi 30 euro, aniž bych o tom věděla a přišel mě ven uklidnit, že je všechno dobrý a můžeme jet. Ovšem černoch si chtěl popovídat a ujistit mě, že má čechy rád. A tak nám vyprávěl, jak jsme super a ať nebrečim, že se vždycky všechno vyřeší a že si mě má kamarád vážit a kdesi cosi. Nakonec mě nechal zaplatit pouhý euro za novej lístek a při cestě k autu jsem se na kamaráda podezíravě podívala s otázkou "že ty jsi mu stejně zaplatil?". Z parkoviště jsme vyjeli tak rychle, jak jsme jen mohli a s úsměvem na tváři pozorovali přes zpětný zrcátko, jak mizí v dálce. Utřela jsem slzy a doufala, že se ten náš neúspěšnej začátek road tripu v dobrý obrátí. A taky, že jo. Chuť na město a neznámý uličky vystřídala chuť na moře a pláže. A tak jsme vyrazili do Den Haag, kde se za těma vysokýma budovama a silnicema rozprostíralo naše vysněný - v ten den - nebezpečně rozbouřený moře.
Byl/a jsi někdy v Amsterdamu? Co se ti případně líbilo nejvíc a co stojí nebo naopak nestojí za to?
Do Amsterdamu plánuju zas někdy vyjet, tak tentokrát už třeba s plány! :)