Nizozemsko

Nizozemskem křížem krážem • 2019

> I. ČÁST <

Po příjezdu do Den Haag jsem byla vcelku zklamaná, jelikož jsem čekala město podobající se Amsteru a místo toho byly všude podél silnice vysoký budovy a spousta aut. Ještě větší spousta než doposud a bylo mi kvůli tomu tak trochu ouvej. Jenže někde tam za těma budovama mělo být to naše vysněný moře a my ho vážně chtěli vidět. A nejenom ho vidět, ale taky do něj skočit nebo se u něj alespoň tak normálně - lidsky - vyválet v písku.
⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯⎯
Dojeli jsme do kolony aut, která vedla k Scheveningen Beach. Auta stála ze všech stran a do "hlavní" kolony se připojovala kyvadlově, což měli na starost chlápci v reflexních vestách a upřímně jsem nezažila organizovanější - silniční - zácpu. Kamaráda čekání na posun - každých 15 minut - nebavilo, takže vystoupil a šel se podívat dopředu té fronty na ceník, aby se nám čekání při nejlepším vyplatilo. Už si nepamatuju, jestli ceník našel, ale pamatuju si, jak jsem byla překvapená, když se sebral a odešel pryč. Znervózňovalo mě, že takhle odcházela většina všech řidičů a jeden chlapík před námi se dokonce vyměnil s manželkou, která k autu přišla odněkud z ulice. Sám odešel úplně a už se nevrátil. A když už jsme se konečně dostali na parkoviště, kontrolovali jsme hodně poctivě automat, abychom zase něco po předchozí zkušenosti nepřehlídli a dostali se za rozumnou cenu ven. V ten moment začínala bojovka v hledání místa na převlečení se do plavek, ale nakonec kamarád došel do místního masážního (?) centra, kde nás pustili do šaten. Plavky jsme měli, ale pěkný počasí, co bylo den zpátky v Amsterdamu zmizelo v nedohlednu. Byla zima, foukal studenej severskej vítr a upřímně jsem potřebovala spíš zalézt pod péřovou duchnu s rozečtenou knížkou než se jít válet k moři, jenže na takový rozhodnutí bylo jednoduše pozdě.
Zuli jsme boty a zabořili nohy do vyhřátýho písku. To vám byla paráda! V tý zimě kolem nás jsme vyhřátej písek patřičně ocenili a šli se projít po promenádě, abychom našli místo na odpočinek, ale v ideálním případě i sprchy. Tak nějak jsme očekávali, že sprchy budou na tak veliký pláži to nejmenší k hledání. A ono ne. Nenašli jsme. Jediný sprchy byly venku, zabořený v písku. Takový ty na omytí špíny z nohou a do těch jsme se se sprcháčem vyloženě nehrnuli. Obešli jsme restaurace, bary a všechny fancy podniky, který stály podél promenády, ale ani tam se nezadařilo, a tak jsme se smířili, že skončíme zase neumytí - sorry not sorry - a šli si sednout na pláž. V moři jsme se smočili jen po kotníky, protože severský moře není doopravdy nic pro neotužilý čecháčky, zato pro ženy v burkách naprosto vyhovující. Dováděly ve vysokých vlnách jako děti a divím se, že se ani jedna z nich - doufám - neutopila, když na sobě měly podle mě tak osm vrstev oblečení. My tam jen tak seděli, sbírali mušle, fotili - se - a hrabali v písku. Měli jsme ho teda všude. Hlavně ve vlasech a mezi prstama. Ale bylo to hezký. Takovej ten moment, co si každej žijem zrovna tady a teď.
Na pláži jsme strávili necelý 3 hodinky a za parkování zaplatili nějaký 2 eura, takže úplná pecka. Konečně nás taky někde neokradli. Vydali jsme se dál po jihu Holandska a projížděli krásnýma místama, kde byly zas ty hezký domky, zahrady a mlýny poblíž vody. Dorazili jsme do Dordrechtu, kde jsme si nakoupili v místním Lidlu, do kterýho nám trvalo celou věčnost se dostat. Nikde jsme nemohli najít vchod a až následně zjistili, že se musí projít nenápadnou uličkou z ulice do vnitrobloku, odkud se dalo dostat dvonitř. Nemálo jsme se sami sobě zasmáli, ale to jsem ještě netušila, jak dlouho budu dolovat pečivo ze skleněný vitríny - než vůbec zjistím, jak se doluje ven. Nakonec se nám podařilo zdárně naskládat nákup na pás a překvapilo nás, co za lidi v obchodech u pokladny pracuje. Ať jsou to černošky nebo muslimky, nikdo na ně nekouká skrz prsty, což si u nás nedovedu představit a je mi to upřímně dost líto. Z čeho jsem byla ale doopravdy nadšená, tak že nikdo nikam nechvátá. Všimla jsem si toho například i v Anglii a už tenkrát to moc obdivovala. U pokladny je normální prohodit s prodavačkou několik vět a pokud nastane problém - jako, když jsme stáli ve frontě my za paní, které mladičká prodavačka namarkovala chybu - a volá se vedoucí, tak nikdo nepředbíhá, nepřebíhá do jiný fronty a slušně si počká, ať to trvá jak dlouho chce. Nikdo nikoho nepřejíždí vozíkem a nikdo si nestěžuje. Nikdo nervózně nepřešlapuje a nebrblá. Zkrátka takhle by to mělo fungovat všude, ale s naší českou uspěchanou náturou nemá cenu asi ani doufat.

Další zvláštností v zahraničí jsou letní prázdniny - do kterých my se zrovna trefili, během kterých se věsí na vlajky před domy, na sloupky na zahradách nebo kamkoli na očích dětský školní tašky. Jsem z toho vždycky hrozně nadšená a líbí se mi to.

Po nákupu jsme se snažili přejet někam, kde můžeme celý zbytek dne jen proflákat. Místo, který bude ideálně mimo civilizaci a zároveň vhodný na parkování. A takový místo se nám podařilo najít. Rijksstraatweg Dordrecht - kolonie domků k pronájmu, který dělí od vody jen silnička, kolem níž jsou ze všech stran vysázený stromy a na jejím konci se rozprostírá lodní přístav s hotelem, osázeným tulipánama. Celý velký štěrkový parkoviště bylo jenom pro nás a když nepočítám pár rybářů, rodinku se psem a několik kolemjdoucích, připadalo nám, že jsme v celý odlehlý kolonii sami. To ticho a ten klid - to vám bylo k nezaplacení! Prošli jsme si to tam z jednoho konce k druhýmu a zase zpátky. Hledali jsme sprchy v okolí a našli benzínu, ke který jsme se autem vypravili. Samozřejmě byla zavřená stejně jako hotel, ke kterýmu jsme zamířili následně. Už jsme byli trochu nervózní - a ulepený - takže jsme jeli dál a za jízdy hledali v navigaci, kde bychom se mohli osprchovat. Štěstí se na nás - když už jsme se chtěli vzdát - usmálo v karavanovým kempu na konci světa, kde nás manželé v důchodu - majitelé kempu - za peníze nechali se osprchovat. Člověk si hned uvědomí, že ani taková sprcha není samozřejmost a vyklubali se z nás po ní úplně nový lidi. S manželi jsme prohodili pár slov - v Nizozemsku byli snad úplně všichni alespoň jednou v česku a čechy mají rádi, takže když tuhle informaci zmíníte, neměli byste šlápnout vedle - a s díkem jsme odjížděli na naše pohádkový místo téměř mimo civilizaci. Po cestě jsme ještě zastavili u mekáče - na záchod a pro večeři - a jeli si dát zaslouženej relax. Četla jsem si knížku, pozorovala těch pár lidí, co se kolem nachomítlo a poseděla při západu slunce na lavičce s výhledem na vodu. Po vodě neustále projížděli nákladní lodě a když se udělaly vlnky, bylo to děsně uklidňující.

Ráno bylo - opět - ve znamení nechtěně brzkýho vstávání a první, co jsem viděla po nasazení čoček byl malej zajíc, hopsající kolem našeho auta. Řeknu vám. Takhle bych se chtěla probouzet klidně každý ráno. Bylo ticho a slyšet byly jenom ptáci. Každá chvíle na tom místě mi dokazovala, jak krásnej ten svět máme. A nám se nechtělo pryč. Chtěli jsme se ještě alespoň jednou probudit tam, kde to ráno. Jenže jsme zároveň chtěli jet dál a vidět zase něco novýho, a tak jsme si slíbili, že pokud se nevzdálíme do veliký dálky, tak se ještě vrátíme - nakonec už nevrátili.
V autě jsme se bavili o tom, kam teda my vlastně máme namířeno a kamarád nadhodil, že by nebylo na škodu najít další moře. Nějaký, kde by možná nebylo tolik lidí a kde by bylo stejně hezky. A tak hledal, až dohledal Strand Krabbendijke. Vůbec jsem nevěděla, kam jedeme, ale důvěřovala jsem kamarádově intuici, která nás dovezla za tím možná největším zážitkem z celý naší cesty. K moři, který nebylo. K moři bez vody. K souši uprostřed ničeho.
Vystoupili jsme z auta a rozhlídli se po zabahněným dně, na kterým hnily řasy, co smrděly až za kopec. Oba jsme ten výhled malou chvilku vstřebávali, dokud jsme se nezačali smát. S prominutím - tohle jinak nešlo. Na tom konci světa foukal zase ten stejně šílenej - dost možná ještě šílenější - a studenej severskej vítr co v Haagu a my mrzli, zatímco holky v obytňáku kousek od nás byly zabalený v horskejch bundách, v čepicích i s rukavicema.
Pejskaři venčili svý čtyřnohý mazlíčky po zabahněným mořským dně a my sbírali mušle na břehu. Fotili jsme - okolí i sebe - a nebyli ani trochu zklamaný z toho, jak nám to jednou zase hezky nevyšlo. Měli jsme - a máme! - o čem vyprávět. A přesně pro tenhle důvod jsme se taky vydali na naši neplánovanou cestu. Protože cesta bez cíle je jako moře bez vody a já bych neměnila!

Následně jsme zadali do navigace naši další zastávku a tou byla Belgie. Už ani nevím, jak dlouho ten náš přejezd trval, ale potřebovali jsme nabrat síly u benzínky, kde snad celý ohromný parkoviště smrdělo po čůránkách, takže jsme museli hned několikrát popojíždět - sorry not sorry again - a nakonec jsme se s kamarádem nepohodli natolik, že rozhodl i za mě. Nepokračujeme a vracíme se domů.
Celej zbytek dne jsme strávili v tichosti a každej sám za sebe. Zatímco on nervózně přešlapoval venku s cigaretou, já si malovala a zapisovala do notebooku poznámky, který se vám tady snažím předat. Bohužel - nebo bohu dík - jsem lajdák a většinu napsala až zpětně v čechách. Ve finále je ale mnohdy lepší si to nechat v hlavě uležet. Stejně jako si to nechal uležet můj kamarád.

Druhý den ráno mě překvapil snídaní až do auta - snídaně do postele se už nenosí - a namísto do čech nás vzal do Antverp. Bez zbytečných slov jsme teda pokračovali v naší cestě do neznáma, ale o tom zase příště.
 Dneska mě zajímá - krom toho, zda jsi už byl/a v Nizozemsku nebo by jsi se tam chtěl/a | nechtěl/a podívat - jestli tě baví cestovatelský články, případně jaký blogery v tomhle směru sleduješ? :) Ráda naberu inspiraci.
A samozřejmě doufám, že se ti I. i II. díl z Nizozemska líbil a že se těšíš na další, protože já jo!







Komentáře

  1. Casino Bonus Codes - December 2021
    No 출장샵 deposit bonus casino promotions. We recommend 2021 casino 바카라 bonus codes and promos for new players. We also septcasino list new casino bonuses filmfileeurope.com for poormansguidetocasinogambling.com December 2021.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Form for Contact Page (Do not remove)