25 věcí, které jsem se naučila za 25 let

Přesně před měsícem jsem pokořila svoje první čtvrtstoletí. Pořád tomu nevěřím. A ne proto, že bych dospívala nebo stárla – ty tam nahoře, chraň tě ruka Páně! – ale můj mozek umí počítat jen do dvaceti. Abych ale nezapomínala a každej rok si neubírala, sepsala jsem tematicky 25 věcí, co jsem se naučila za 25 let života – of course, že jsem se jich naučila víc, ale chlubit se tu jimi nebudu – na vydání dalších moudrostí si nechám příštích 25 let. To už ale doufám vydám minimálně memoáry!

Přátelé jsou fajn 

A to nemluvím o těch v životě. To je přece jasný, že ti jsou fajn. Mluvím o těch z Greenwich Village. Jak já jim závidim ten byt s velkým oknem! A vlastně i to přátelství. Už je to nějaká doba, co jsem patřila do nějaký stejně správňácký party. Ale abych nezoufala, dívám se alespoň na to, jak to klape jim. A to jsem si ještě před půl rokem stála za tím, že na Přátele se rozhodně nikdy nepodívám, protože je to stopro úplná blbina. A helemese na mě teď. Jak to hltám ...    

Pít vodu je podobně fajn, jak sledovat Přátele

Když se mě někde zeptají, co si dám k pití, vždycky poprosím o vodu. Někdy se ze mě sice stává limonádový Joe a v zimně piju hlavně čaje, ale voda je pro mě to vůbec nejoblíbenější pití. Bohužel se často stává, že si skleničku vody dám až před spaním. Takže. Jestli se jednou zcvrknu jako rozinka, všichni budeme vědět, že to stářím rozhodně není. 

Nípat si pupínky už není trendy – a vlastně nikdy nebylo

Ale je to moje guilty pleasure, tak to budu dělat pořád. I když by bylo hezký, kdyby to bylo jinak.

Komunikace je základ

Ve vztahu. V rodině. V práci. Mezi kamarády. A dokonce i na úřadech, v obchodech a ve veřejný dopravě, kde se nikdo s nikým bavit nechce. Ani, když chce ten jeden spolucestující vystoupit a raději do mě vrazí, než aby mi řekl "s dovolením" – tam hlavně!

Tréma není vidět

Opravdu. Zjistila jsem, že i když se mi potí dlaně, červenám se jako rak a zadrhává se mi hlas, žádná nervozita poznat nejde. Takže pamatuj, že až zase někde budeš přednášet, přednášej s hlavou vzhůru. Nervozitu máš jen v hlavě a tenhle limit je jen tvůj.

Je legální, nevzít si podprsenku

A to jsem se naučila teprve letos v létě. Do týhle doby jsem nasazovala podprsenku i k popelnicím. A nevadilo, že jsem se navlíkla do trika, svetru a zimní bundy. Byla jsem tak naučená. Společnost mě tolerovala jedině s podprsenkou. Jenže. Co je mi do společnosti? Co je mi po lidech, který komentujou moje malý prsa? Jsem sice holka, ale ne otrok dvou drátů obalených látkou. A žijeme přece v tý svobodný zemi, no ne? 

Rodina není krev, která koluje v žilách

Amen. Dlouho jsem se trápila tím, že si s částí rodiny nerozumím. Tak dlouho jsem nechápala, proč o mě nestojí. A pak mi došlo, že se nemusím doprošovat. Že nemusím zvát někoho na maturák jen proto, že se to ode mě očekává. Jenom proto, že je to krev mojí krve. Tůdle nůdle. Moje rodina je ten, kdo jí být chce.

Zmrzlina je láska

To si tady odložím asi jenom pro sebe. Všem nám je to asi jasný. Závislost.

Je v pořádku být chameleon

Měnit názory, ale i styl oblíkání. Je v pořádku být tam, kde – a čím – chceš zrovna být. 

Patent na rozum má jenom málokdo nikdo

Je zkrátka oukej nevědět všechno. A nebát se to přiznat. Sobě. Ostatním. To je jedno. Hlavně se z toho nepos*at. A ten, kdo tvrdí, že má patent na rozum, ten lže. Nebo nemá všech pět pohromadě.

Je v pořádku mít vrásky z lásky a taky od mračení

Celičkej život jsem poslouchala, jak úsměvavá a energická bytost jsem. Dokud se mi nestalo hned několik nepříjemností, který mě postavily nohama na zem. Teď se umim na lidi mračit a občas si to vyčítám. Umím se naštvat a být protivná – zvlášť, pokud jde o zmrzlinu. Ale takový to je. Život. Kreslí vrásky. A neptá se. Z lásky? Nebo ne? 

Terapie je můj životní highlight

Jestli jsem na něco v životě pyšná, tak na to, že jsem se si přiznala, že mám problém – v překladu: problémů spoustu. Jsem pyšná na to, že jsem se svěřila do rukou odborníka. Někoho, kdo mi nezávisle na mě rozumí a umí mě zachytit, když padám. Já sama už totiž neměla sílu.

Intuice je nejlepší kámoška

Miluju svou intuici. Mám ji hodně silnou. A poslouchat jí je neskutečně dobrá věc. Škoda jen, že ji neposlouchá moje srdce a někdy ani mozek. To by se to hnedka jinak žilo! Ale nabít si čumák je k nezaplacení. To si pak na intuici vždycky ráda vzpomenu a poděkuju jí, že mě zase jednou varovala – to, že ji neposlouchám je věc druhá.

Strach je největší strašák

A taky limit. Strach je něco, s čím bojuju celý život. Snažím se přijít, jak ho zahnat do skříně a nepustit. Nebo jak se naučit s nim žít. A ne žít pro něj.

Sociální sítě jsou cool, ale je dobrý je umět používat

Nemyslím teď, jak si třeba umět změnit profilovku na Facebooku nebo jak nahrát nový video na TikTok. Ale naučit se sítě vnímat jako pomocnou ruku a ne jako nepřítele, co bere čas – a někdy i chuť do života. Sociální sítě umějí být láska. Fakt. 

Ofina je hezká, ale vidím se s ní až za dalších 25

Vítr je nepřítel. Déšť je nepřítel. Sluníčko je taky nepřítel, protože pak se potí čelo a ofina přilepená na zpoceným čele NENÍ sexy. Nepřítel byl taky Covid, protože po nasazení roušky z toho obličeje prakticky nic nezbylo. A celkově - je s tim prostě práce - kdo se s tim má pořád žehlit.

Z kina se před závěrečnýma titulkama neodchází – prosím, tesat do kamene

Pravidlo, který jsem se naučila během studia filmu. Taková nějaká úcta k tvůrcům a je úplně jedno, jak špatnej ten film je. Když je pak ten film hodně dobrej, během titulků si vždycky nechávám dojíždět emoce. Miluju to. Dělejte to víc, ať mě pak nerušíte, když vám musim uhýbat, abych vás pustila ven ze sálu.

I v  21. století je slušnost pozdravit a poděkovat

Něco, co víme snad všichni. Ale ne všichni to praktikujeme. Tak prosím. PROSÍM. Pojďme z toho udělat zase něco normálního. Něco, nad čím se nemusíme pozastavit.

Čím ví koček, tím lepší život – a víc bobků – a nervů v kýblu

Kočky jsou láska. A taky hromada chlupů. Nepořádek. Bobky. Puch. A taky láska. Mazlení. A láska. Jetě víc lásky než kolik jí člověk zvládne.

Sebevědomí je lék

Jen ho tak mít. Probudit se a ráno se na sebe usmát do zrcadla. Věřit si. Dokázat si říct, že se něco fakticky povedlo. Být v pohodě. Netrápit se malichernostma. Nezpochybňovat sebe, ani svý rozhodnutí. Jooo, to by se hnedka žilo líp. Jinak. 

Workoholismus je nemoc a OCD existuje

Jako mladší jsem se smála lidem, kteří si bookovali místo v diáři pro kamarády. V dospělosti jsem zjistila, že v diáři není místo ani na oběd, natož na kamarády. O pár let později mi došlo, že pracovat od rána do noci a chlubit se probdělou nocí je spíš vostuda a že mi za to nikdo medaili neudělí. Až teď jsem konečně zvolnila. Zvykám si, ale je to vlastně dost príma.

A OCD mám. Sice mi ho nikdo nediagnostikoval, ale ten mobil se vedle notebooku nesrovnal sám. A ty hřbety knížek v knihovně mi taky nelícujou!

Čepice na hlavu nepatří, dokud je co dalšího navlíkat

A to jsem se za svý první čtvrtstoletí ještě nenaučila. Vždycky si po botách nasazuju čepici, a pak končím s čepicí spíš v obličeji než na hlavě a zamotaná do mikiny tak, že musím křičet o pomoc.

Knižní závislost nezná mezí

Knížky miluju od malička. Momentálně jich mám něco přes 500. Problém rozhodně nemám. Děkuju za optání.

Peníze budou, my nebudeme

To mi s oblibou říkával můj táta. Vždycky jsem se tomu trochu smála. Ale teď, jako když najdeš. Tohle moudro je moje oblíbený a kdybych mohla, hned po zákazu odchodu z kina před titulkama bych do kamene tesala tohle. 

Bacha, meloun může explodovat

To jsem okusila na vlastní kůži po otevření lahvičky s melounovým freshem. Tenkrát jsem ohodila od hlavy až k patě nejenom sebe, ale taky kamarádův byt, kde jsem občasně přespávala. Jeho spolubydlící mě neměli rádi ještě před melounem. Ale po melounu si vymysleli, že po sobě nečistím záchod a poslali mě pryč.

Děkuju za přečtení, a pokud se s něčím ztotožňuješ, určitě mi napiš do komentáře, co přesně to je! ♡